Náš návrh reaguje na monumentální prostor Letné. Hmota knihovny vytváří protiváhu ministerstev a zároveň rytmizací fasády podél třídy Milady Horákové reaguje na drobnější měřítko okolní zástavby. Odklonem fasád od parku se měřítko knihovny ještě více zjemňuje, naopak směrem do ulice monumentalitu přidáváme jejím vykonzolováním.
Okolní park vtahujeme do veřejné části rozevřením křídel budovy. Vytváříme tak polouzavřený dvůr vyplněný stoupající terénní deskou. Lapidární forma otesaných bloků – krystalů jakoby vyráží z úrodné půdy parku a vynáší nejcennější krystal – drahokam do prostoru mezi nebem a zemí. Převis tohoto krystalu nad třídu Milady Horákové vytváří přirozený, archaický vstup do „labyrintu národní paměti“.
Průchodem pod srdcem knihovny se skrze krátký okamžik šera dostáváme do volného prostoru atria. Je-li národní konzervační fond „srdcem“, pohánějícím proud informací napříč budovami, je atrium „plícemi“ budovy. Odtud již návštěvník přehlédne celý vnitřní svět knihovny. Je to otevřená zóna, průchozí do parku nebo do centrální haly, případně na ochozy s restaurací a mediálními sály. Jednu celou stěnu atria vymezuje národní konzervační fond tajemně levitující v prostoru.
